Tzv. doplňkové jméno, které se připojovalo ke ↗křestním jménům členů vyšší společenské vrstvy. Jeho hlavním úkolem bylo rozlišit jedince se stejným ↗oficiálním osobním jménem (tuto funkci plní od 14. stol. ↗křestní jméno, po r. 1950 nazývané též ↗rodné jméno). Š.p. tvoří specifický druh ↗příjmí, tj. předchůdce dnešních ↗příjmení. Na rozdíl od příjmení byla příjmí nedědičná, nezávazná a neustálená, v průběhu života jedince se mohla jejich podoba měnit (Šimon Šťáva, též Šiman Ščáva; Thoma Bezručka, též Thomas Ručka). Jedna osoba mohla mít více příjmení, a to buď postupně, nebo současně (Mareš Šedivý i Mareš Valdek je tatáž osoba).

V počátečním období vývoje české antroponymické soustavy postačovalo pro každou osobu jediné jméno. Hustota osídlení ještě nebyla příliš vysoká a socializace mezi jedinci probíhala spíše v malých skupinách, kde jedno jméno spolehlivě plnilo svou identifikační funkci. Postupně, s růstem počtu obyvatel a zintenzivňováním mezilidských kontaktů v rámci větších celků, však přestalo stačit a začalo se využívat dalšího jména, které se k němu připojovalo, tzv. příjmí. Jako samostatný druh příjmí se  š.p. vyčlenil již ve 13. století, tedy zanedlouho po vyhlášení tzv. Statut (1189), jimiž kníže Konrád II. Ota potvrdil dědičnost držby šlechtických statků. Kromě funkce pojmenovací a identifikační plnil š.p. též funkci sociálně zařazující (klasifikující), neboť zároveň demonstroval držbu pozemků, urozenost a přináležitost k určitému rodu. Odvozoval se z ↗toponym označujících hlavní sídla šlechticů a užíval se v podobě předložka + toponymum (Vilém z Pernštejna, Jindřich z Lipé). Jedinec mohl být nazván i pomocí dvou rodových sídel (Jan z Cimburga a z Tovačova). Tento pojmenovací typ (oficiální osobní jméno + výraz lokalizující) byl u šlechty nejčastější a nejustálenější, v průběhu 14. a 15. století se stal téměř závazným. Často jej doprovázelo osobní příjmí (Jan Roháč z Dubé). Šlechta byla první společenskou vrstvou, u níž se příjmí stabilizovalo. K podobnému procesu docházelo u měšťanů až zhruba v 17. století, na venkově mnohdy až v 18. stol. Od roku 1918 bylo v Československu spolu se zrušením šlechtictví (zákon čís. 61/1918) odstraněno pojmenování předložkou z a výrazem lokalizujícím. Nová příjmení byla z původních šlechtických utvořena nominativem původního toponyma (Lešehrad místo z Lešehradu) nebo od něj odvozeným adjektivem (Hustířanský místo z Hustířan).